malé ukázky z knihy
S menšími úpravami jsem přepsal své zápisky z cestovatelského deníčku, abych se o ně mohl podělit a také, alespoň částečně, poukázat na činnost občanského sdružení „Bez mámy“.
Chtěl jsem zápisky, které se dají číst, ale nekladu si za cíl vytvoření literárního díla, stejně jako nepopisuji veškerou svou činnost nebo každou činnost kolegů ze sdružení BM. To by snad ani nešlo.
Možná sobecky, ale popisoval jsem převážně sebe, své aktivity, své pocity. Nejedná se v žádném případě o zápis názorů sdružení nebo o pokus cokoliv přikrášlovat či zveličovat. Psal jsem přímo na cestách, tak jak jsem to viděl a cítil já.
Záměrně jsem se příliš nerozepisoval o dětech, o nouzi, hladu, nemocech, strádání. Vím, že bych měl, já nevěděl jak. Nejsem žádný literát a nedokázal bych to napsat tak, jak jsem to cítil a jak bych chtěl. Je to smutek, který chytí za srdce každého, kdo to vidí, ale já to dostatečně vyjádřit nedokážu. Snad za mne víc vypoví naše fotografie nebo stránky sdružení „Bez mámy“.
Leden, únor 2009
10/1
A vzhůru do Afriky!
Skvěle to vychází. Včera se mi rozbily rezervní brýle, dneska, jen co jsem vyběhl ven z domu s báglem na zádech, upadla z něj malá černočerná spona na černočernou zem a byla černočerná tma, protože lampy v ulici ten večer nějak zapomněly svítit. Do odjezdu autobusu směr Praha zbývalo pár minut. Sponu jsem po zoufalém hledání a šátrání po zemi našel, ale brýle budou asi problém. Z bezpečné vzdálenosti lva určitě nepoznám. Klika, že tam, co budu já, oni nebudou. Nejspíš. Budu optimista.
To, že cesta trvá několik dní a rozdíl teplot bude asi tak 40°C, mi také náladu nekazí. Ale, přeci jen. Rozdíly byly opravdu znát. Odjezd... Některé tělesné partie už jsem necítil a některé zase příliš. Kde jsi, má postýlko?
Momentálně jsme v DAR a zbývá už jen drobnost – 12 hodinová cesta busem do Mbeya. Do města, kde občas přespíme, nakoupíme nebo domluvíme organizační věci pro náš pobyt. A pak se ještě přesuneme nějakých 50-60 km do „naší“ vesnice. Vesnice Mahango bude naše základna. Sem i odtud bude mířit naše pomoc.
Takhle mi to alespoň nastínili Ondra s Terezou, se kterými jsem do Mahanga vyrazil. Jsou to čerství manželé a oba jsou z občanského sdružení „Bez mámy“. Sdružení pomáhá právě v této oblasti Afriky a už tu pomohlo postavit školku, misii pro řádové sestry (ty pomáhají sdružení), opravilo školy, podporuje sirotky i staré lidi ve vsi a okolí. Má toho na svém kontě opravdu hodně.
.....
Včera bylo horko. Ale dneska je fakt horko! Po ranních přeháňkách vylezl ohnivý pulec a pálí, co to dá. Opravdu se nedivím, pokud se tady lidem nechce makat. Nejde to. Tedy, horko těžko to jde, ale určitě je příjemnější jen sedět ve stínu a přinejhorším něco prodávat.
.....
Při procházce jsem se jal i nakupovat. A málem jsem přechytračil místního prodejce. Je to opravdu velká šou tady nakupovat. Hlavně venku mimo prodejnu. Jeden prodává a deset lidí stojí okolo. Pomalu nevíš, komu dát peníze, komu co říct, s kým jednat, kdože je majitel…
Já už věděl, že velká láhev vody stojí 600 šilinků, tak jsem se statečně vydal ji koupit. Každý z 10 lidí okolo bedny s lahvemi mě přivítal úsměvem a nějakou větou. Ale kdo proboha prodává?! Pět lidí ukazuje na lahve, dalších pět mluví. Ani nevím, jakou řečí. Vypátral jsem šéfa. Jeho nabídka zní 1000 šilinků. Cho chó, nejsem padlý na hlavu! Něco už přeci vím. Musím smlouvat! Neumím to!! Řekl jsem rovnou svahilsky 600 a přidal aspoň anglicky, že všude stojí 600. Kupodivu s úsměvem souhlasil. To je kouzlo osobnosti!.
Ale abych nepřeháněl - když jsem řekl Ondrovi o úspěšné koupi, oznámil mi, že za 600 šilinků je 1,5 litru, kdežto já držel v ruce pouhou litrovku...
.....
Ondra už dříve objednal odvoz na autobusák u taxikáře, se kterým se znal z minulých let a o kterém věděl, že přijede opravdu včas. Mají tady totiž velký problém s dochvilností. Hodinka sem, hodinka tam. Nechtěli jsme riskovat celodenní zdržení, protože tyhle autobusy nejezdí v noci, a když máte před sebou 12 hodin jízdy, musíte vyrazit ráno. Pak už máte smůlu.
.....
Ale to byly jen malinké vady na kráse a celkové pohodě při naší cestě. Taková cesta národním přírodním parkem stojí za to, i když jen projíždíte busem. Všude se ukazují štíhlé a elegantní antilopy, potulují se mohutní sloni, pakoně pobíhají sem tam, divoká prasata pobíhají sem tam, a sem tam je možné vidět i vznešené žirafy a lhostejně líné lvy. Celkem nás ignorují a většina lidí v buse už lehce ignoruje tento pro nás vzácný a krásný pohled. Nedivím se. Jen slonů jsem během této cesty viděl víc, než zajíců u nás za několik posledních let.
.....
Večer se u Chrise svítilo, takže jsme dobíjeli energií vše, co se dalo. Nejen noťas a telefony. I my jsme si udělali dobíjecí pohodový večer v záři žárovek. Je nám jasné, že žárovky nějakou dobu neuvidíme.
.....
Provedli jsme i obhlídku čerstvě dostavěné misie. Vlastně se z čistě hrubé stavby vylepšila na obyvatelnou a jen před pár dny se sem sestry nastěhovaly. V budově bylo několik pokojíků pro řádové sestry, menší modlitební místnost, jídelna prozatím bez kuchyně, spižírna a pár malých místnůstek pro odkládání nářadí a různých potřebných pomůcek.
Zařízení našich pokojů bylo spartánské. Dobrá postel na spaní a jedna až dvě židle na odkládání věcí. Je to jasné,…
.....
Hned první večer se dostavila rada Mahanga s uvítáním a podrobným popisem výsledků jednotlivých žáků, kteří jsou z Čech podporováni…..
Na radě starších, která nás přišla uvítat, bylo vidět, že o zdejší situaci má přehled, podpory si váží a lidé ji chtějí pro děti z vesnice a okolí udržet. Dobré a potřebné zjištění.
Po cestě, uvítání, zpěvech, projevech a prohlídkách jsem byl rád, že jdu na kutě. Dali mi dobré jídlo, voda na umytí také přišla vhod, tak problémem byla jen moskytiéra. Byla malá, koukalo mi z ní snad všechno a navíc, opozdil jsem se, byla tma a bez světla se síť hodně špatně přichystávala. Kdyby se alespoň dalo něčím přikrýt, do něčeho zabalit. Bohužel, večer bylo ještě přílišné teplo na schování se do deky. Snad na mě budou místní hladoví komáři hodní. Vždyť jsem dobrovolník!
.....
Seznamoval jsem se s okolím a budil veselí, jak jsem si pletl svahilské pozdravy a děkování. Mé slovníkové pozdravy byly přeci jen nějak jiné a jinak. Každý se mě to pokoušel naučit, ale zapomněli nebo pro legrandu mi neřekli, že skoro každý pozdrav má specifickou odpověď a skoro obřad. I na tom je vidět jejich neuspěchaná svobodnější mentalita. Bylo fajn se jen tak procházet vesnicí a budit zvědavost dětí, ale pak už mi šla ze svahilštiny hlava kolem, a když se při pohledu na mne švarného bělocha vystrašeně rozbrečelo malé černé dítě, zbaběle jsem to zabalil a raději se vrátil pod ochranná křídla misie.
.....
Aby vítání a proslovů nebylo dost, je na dnešek domluveno uvítání oficiální. Plánovaný začátek v 9 hodin a start skoro v 11 hodin. Jó, Afrika.
Bylo vedro a slunce pálilo tak, že jsem sundal i mé slabé brýle, aby náhodou čočky něco nezapálily. Děcka ze školky a z okolních škol nám zpívala a tancovala…
Tanečky a vítání skončily asi v jednu odpoledne a nás čekal oběd – rýže, fazole, ugali. Tato strava nás čekala po celý pobyt na misii. Ráno, v poledne, večer. K tomu salát nakrájený z nějaké svěží rostlinky a měli jsme vystaráno. Byl to přepych, třikrát denně jídlo, a musím říct, že sestry dokázaly bez kamen a skoro bez koření pokaždé vykouzlit jídlo chutné a salát osvěžující. Vařily na malých rádoby vařičích, do kterých se přikládalo dřevo nebo, v lepším případě, dřevěné uhlí…
.....
Školy jsou nevybavené a nacpané dětmi. V jedné škole bývá i 500 dětí a na to je 5 až 7 učitelů. Jestli se žák učí, záleží především na něm samotném. Docela divočina. Žáci chodí do školy i na dvě skupiny, jedna ráno druhá odpoledne. Aby se vešli. Kvantita brání kvalitě.
I když je docházka povinná, v době prací na poli chybí ve škole více studentíků, než jindy. Musí pomáhat doma. Není to dobré pro výuku, ale je to nutné pro život tady.
.....
Podle doktorů je tady asi 15 – 20% lidí nakažených AIDS (v této oblasti se udává počet nakažených snad i 30 a víc procent). Proto tolik sirotků. Některé si vezmou příbuzní, ale tím se zhorší situace jejich rodiny. Někteří zůstanou sami a protloukají se, jak se dá i nedá, často na velmi ostré hraně. Života i zákona. Není to jednoduché. Jsou nakaženi staří, mladí i děti. A roznašečem této kruté nemoci není pouze sex, jak se mnozí lidé domnívají. Je prokázáno, že v chudých zemích se ročně nakazí statisíce lidí opakovaným používáním injekčních jehel ve zdravotnictví. Nejsou peníze na nové jehly. Hodně velký problém.
.....
Po večeři nás sestry překvapily děkovným zpěvem a tanečkem. Prý za zavedení elektřiny. Bylo to milé a veselé. Hlavní sestra zase řádila. Tancovat a zpívat sestry umí, a když se k tomu přidá trocha veselí a předvádění, vyjde z toho pohodový večírek. Milá odměna za snahu BM.
Dá se říct, že se tomu děkování nedalo moc divit. Až teď jsme si znovu uvědomili tu vymoženost a přepych s osvětlením čehokoliv a hlavně kdykoliv. Včera po sedmé hodině večerní tu všichni běhali se svíčkou nebo baterkou, a najednou je světlo, kde chceš, a pořád.
Elektrika má něco do sebe, ale přesto, občasné večerní dýchánky při petrolejce jsme se sestrami zachovali.
.....
Vyrážíme za jinými úkoly. Do okolí. Dá se říct, že to je každodenní chléb. Hlavně Ondry a Terky. Já občas zůstanu pomáhat na misii, klátím kořeny, pomáhám vytvářet políčka u misie, něco vyrábím nebo upravuji. Nejčastěji ale vyrážím s manžely na obhlídky škol a sirotků nebo za nákupy do Mbeya. Mám pocit, že budu za nedlouho znát všechny sirotky v Mahangu a okolí podle jmen i rodného čísla. A to se mi po příjezdu zdály všechny děti pomalu jedno jako druhé.
.....
Ráno nafukuji míče, které jsou připravené coby odměna pro týmy, a vyrážíme. Začátek domluven na 8. hodinu, zahájení po 9. Normál. Nebyla píšťalka. Tady, kde při všech možných školních vystoupeních a tancích bubnují a pískají! Sehnali mi hezkou. Asi zelenou. Nebyla z nejnovějších. Jak bylo vidět, tu tady měl v puse každý a nejspíš i pár místních koz i s kůzlaty a určitě i s vlkem. Jsem fakt rád, že si do ní můžu fouknout!
Zápas začal a učitelé se divili, že málo pískám. Jak by ne. Píšťalka podezřelá a lajny žádné. Hřiště velké a vyznačené jen brankami a diváky. Pak něco pískej.
.....
Celé dopoledne se lopotím s přehazováním hlíny a hned po obědě provádíme s Terkou projížďku na kole a vyrážíme zaplatit školné za dva podporované žáky do nově postavené školy ve Mswiswi. Je to nová škola, s několika málo dokončenými třídami, málo lavicemi a stále ve stavbě. Jsou tam zatím jen 3 učitelé, ale mají slíbené další 2 v průběhu roku.
Ve škole byl docela šrumec, jako bychom ani nebyli ve škole. Prohlíželi, procházeli a domlouvali jsme vše víc jak 2 hodiny a za celou dobu se neučilo. Nakonec se nám od učitelů podařilo zjistit, že vyučující měli mít nějakou důležitou poradu, žákům dali chvililinku volna a my to všechno zkazili naším příjezdem. Bylo to na nás.
Leden, únor 2012
.....
I přes naše čekačky se vše dařilo a začátek naší mise jsme zdárně splnili – dorazili jsme do DAR. My ano, ale můj bágl ne! Prý ho ve Vídni naložili do jiného letadla a teď je neznámo kde. Abych tomu nasadil korunu, podařilo se mi ve frontě u pasové kontroly lístek od mého velkého batohu ztratit. Tak jsme zkoušeli celníkovi můj bágl všelijak popisovat a domlouvat se na kontaktu. Vstřícnost z jeho strany nebyla největší, ale nečekaně nastal obrat, když jsem popisoval obsah batohu – plyšáci, hračky, míče, hry pro děti… Opravdu změna. Zeptal se, kam jedeme a co tam budeme dělat a pak už nám jen dal kontakt, abychom si zavolali. Prý na to dohlédne. Věřili jsme mu.
.....
Řidič-kámoš chvíli mrzutě sledoval situaci a pak bez jediného slova nebo alespoň varovného zatroubení přejel ze silnice na vedlejší chodník. Sotva jsme se tam vešli. A někde ani nevešli a i příkop byl naše cesta. Někteří chodci se na náš dost velký vůz nekoukali zrovna přátelsky, ale už to tady znali, tak moudře dávali přednost silnějšímu. Chodník byl vážně sjízdnější a díky tomuto manévru jsme bus zastihli na stanovišti pár minut před odjezdem.
.....
Ve městě jsme se ubytovali v už dříve vyzkoušeném malém hostelu s hot watter. Jak bylo psáno. Využili jsme toho s Ondrou a vrhli se do sprchy. Voda byla tak studená, že jsme se zahřívali drkotáním zubů. Vydrželi jsme, protože jsme se navzájem přesvědčovali, že to je docela osvěžující. Lhali jsme si do očí!
Chystali jsme se vydat někam na gáblik a čekali jsme na Elišku, lebedící si ve sprše po nás. S ještě promodralými rty jsme se ptali na její pocity ze sprchy. Růžovoučká a spokojená Eliška nám s úsměvem poděkovala...
.....
Nelze popisovat všechno, co se za těch několik dní udělalo a událo. Navštěvovali jsme podporované školy, misie a sirotky a všude bylo potřeba několik hodin posezení, pokoukání, povídání a kontrol. Kontrola školních známek a zajištění potřeb sirotků, kontrola práce řemeslníků, kontrola svěřených peněz, a kontrola… Někde spokojenost, někde míň. Při nespokojenosti se školáky přišla hrozba odebrání peněz. Zatím to vždycky pomohlo.
.....
Neodnesl mne dravec, ale neskutečně silný mystický zážitek. Při procházce po okolí… Úžasné místo s tak silným nábojem a k tomu prosluněný výhled na zářící krajinu, kde… a v tu chvíli jsem byl rozcupovaný na malinké kousíčky a ty kousíčky mého já potkávaly… A já do toho jednoho všeho patřil… Nepopsatelné.
.....
Do Mbeya jsme přijeli za úplné tmy a já od přejetí zaplaveného mostu s obavou sledoval naši jízdu na neosvětlených cestách. Nechtěl bych tu jezdit autem ani ve dne, natož v noci. Žádná světla okolo cest, na cestách cyklisté a chodci, auta svítí málo nebo moc a za ty tři roky od mého minulého pobytu vozidel výrazně přibylo. Nejvíc určitě motorek. Dřív hodně málo až žádná, za tři roky jsou na každé cestě. Všechno se prý kupuje na půjčky. Ideální pro lichváře. Bohužel znají fikaní obchodníci z celého světa ještě hodně toho, co potřebují Afriku „naučit“.
.....
Ještě před samotnou misií jsme se byli podívat na stavbu sirotčince, který staví poblíž misie sdružení Bez mámy. Výstavba sirotčince je finančně i organizačně náročná akce a patří velký dík sdružení, že se do stavby pustilo. V budoucím komplexu budov by mělo být na 80 sirotků, a to je spolu se zajištěním vody, potravin, vychovatelek a mnoha dalších věcí výrazná pomoc pro tuto oblast sužovanou suchem, chudobou, AIDS a dalšími nemocemi.
.....
Zatímco se pátralo po nářadí, mě vypátrali kluci a dožadovali se dalších hodin výtvarné výchovy. Díky vlastnictví pastelek jsem byl nejspíš brán jako umělec a znalec výtvarna.
Vzal jsem pastelky a další omalovánky a malovali jsme. Nejdříve 4 děti, pak 6, pak 8, pak víc a víc a nakonec se přidal i jeden ze starších kluků, jeden z misijních teenagerů. To byl úspěch.
Bylo zajímavé a milé vidět je dělat něco, co někteří ještě nikdy nedělali. Ptali se na všechno možné a byl jsem na roztrhání. Malovalo se a malovalo, až se všechno vymalovalo.
.....
V pondělí ráno jsme vyrazili za dalšími sirotky. My s Eliškou pěšky z Mahanga 6 až 7 km do Mswiswi a odtud jízdmo dala dala do Mbeya. Tam nás čekal Ondra s Chrisem a s autem. Ondra se totiž vrátil do Mbeya už v sobotu, protože tam měl nějaké zařizování, papírování a také domluvené nákupy. Na to nás nepotřeboval a my s Eliškou jsme si mohli užívat pobyt na misii. Přeci jen, je to pro nás domovská stanice a milé zázemí. A Eliška si v Mahangu plně užívala jak práce na misii, tak i děti. Pořád něco dělala a vypadalo to, že ani neodpočívá. Ještě že se chodilo spát!
.....
Večer, cestou zpátky, jsme nakoupili ovoce, co se dalo, protože bylo daleko levnější než v Mbeya, neřkuli v Mahangu. Koupily se i tři druhy banánů a od jednoho druhu jsme vzali hned celý velký trs. Vypadal tak krásně, že jsme neodolali a chvíli přestali přemýšlet o zpáteční cestě z Mbeya do Mahanga v přeplněném dala dala. Nějak jsme zavrhli přemýšlet o hororové cestě v malém 13ti místném vozidélku naplněném 20 a více lidmi a velkým trsem banánů. Ty banány vypadaly opravdu nádherně. Zatím.
.....
Já si ráno konečně mohl, na autobusáku v Mbeya, vyzvednout svůj krásný velký bágl, dorazivší po 11 dnech z letiště. Byl jsem rád, že mi ho poslali a já pro něj nemusel do DAR. Už tak rád jsem nebyl, když jsem batoh uviděl. Nebyl vykradený, ale nebyl tak úplně a vůbec v pořádku!
.....
Ve škole se začalo předáváním obrázků, namalovaných českými školáky. Předávaly se formou hry. Řádová sestra-učitelka řekla slovo svahilsky a za správnou odpověď anglicky se dával obrázek. Sestra je rozdělovala opravdu spravedlivě mezi co nejvíc žáků, ale občas to vypadalo, že ji umačkají, jak se hlásili a snažili odpovídat. Jak prosté - malý dárek a velká radost.
.....
O nutnosti a prospěšnosti pomoci nás znovu přesvědčil i poslední přírůstek na misii, pětiletá dvojčata. Ráno po příchodu dostali oba kluci najíst, a když je v poledne volaly sestry na druhé jídlo, nechtěla tomu prťata věřit. Pak jim sestry řekly, že budou jíst třikrát denně a kluci úžasem a radostí předvedli takový oslavný taneček, že by to vydalo za celý soubor lidových tanců. I na leccos zvyklé sestry uronily slzu.
.....
Učitelé se na testíky připravili a měli zapsané otázky, kterými častovali milé žáčky. Testy probíhaly ve 4. až 7. třídě a bylo zajímavé sledovat zvýšenou aktivitu žáků. Možná čekali odměnu nebo je bavilo hledat odpovědi i na různé chytáky a speciální otázky. Ať tak, či tak, bylo to zajímavé.
Ona třeba chytáková otázka „Na dvoře je 6 slepic a ty sledují letadlo na obloze. Kolik očí sleduje letadlo?" dala zabrat nejen čtvrťákům. I nám chvíli trvalo, než jsme si uvědomili, že slepice se natáčí a čučí nahoru jen jedním okem. Ve vsi pro nás potom test pokračoval pozorováním slepic, jestli tomu opravdu tak je.
.....
Po krátké pauze na misii se vyrazilo pokračovat v sázení stromků. Vedro a stejná makačka jako včera. Protože máme hnůj hodně daleko, napadlo nás dávat do vykopaných děr i trus od dobytka, který tu občas prochází kolem. Děcka si vzala kbelíky a už sbírala. Pomáhali nám mrňousové i větší děti a všichni se opravdu hodně snažili.
.....
Začalo mi být opravdu zle. Rychle jsem vypil aspoň kbelík vody, ještě rychleji se opláchnul a bez večeře jsem sebou plácnul do postele, chystajíc se psát závěť. Ale ani na tu nebyla síla. Hlava bolela, žaludek nadával na vypití tak velkého množství naší „hnědky“ a já ležel na posteli úplně apaticky, jak kus hadru.
.....
Poslední chvíle na misii. Pokyn zněl jasně, nic velkého nerozjíždět. Bloumáme po misii a okolí, loučíme se se sousedy, blbneme naposledy s prťaty, prohodíme pár rádoby rozumných vět s pubescenty, kteří se na chvíli ukázali a chodíme mlčky kolem sester, se kterými se nám pořád nechce loučit. Přeci jen jsme tu nebyli jenom pár dní a sestry byly prima. Vyvařovaly nám, všemožně se o nás staraly a se vším nám pomáhaly. Jejich jídla byla na zdejší poměry skvělá a určitě nebudou takhle vyvářet po našem odjezdu. Nás rozmazlovaly.
.....
.....
Bez mámy, o.s. - www.bezmamy.cz
.....
Zástupci Bez mámy přijíždějí pravidelně do Tanzanie a spolu s dobrovolníky systematicky pracují na rozvoji projektů a podílejí se, v podstatě, na všem, co je aktuálně zapotřebí (hledání nových sirotků, doučování dětí, pomoc školám, práce v sirotčinci, sadba na poli, rýžové žně, sekání dřeva, vaření, atd.), jak rovněž krásně vykreslují Karlovy záznamy dvou afrických cest.
Ing. Michaela Gongolová
koordinátorka projektů občanského sdružení Bez mámy